Záznam vystoupení místopředsedkyně Senátu Aleny Gajdůškové k návrhu novely na změnu zákona o rodině, týkajícího se z větší části STRÍDAVÉ PÉČE

… Pane poslanče, kolegyně a kolegové, dovolím si v této chvíli v podstatě navázat na to, co zde řekl pan senátor Kubera, alespoň co se týká odpovědnosti rodičů. Chtěla bych podpořit také to, co říkala paní senátorka Filipiová, protože ony ty statistiky jsou skutečně tristní. Chtěla bych se ale podívat na celou záležitost především očima pedagoga, tak jak je má původní profese. Poté chci ještě zareagovat na vyjádření, které zde řekl předkladatel a kde mám trochu jiné informace, než to, co nám zde bylo předkládáno.

V prvé řadě k té odpovědnosti. Saint-Exupéry v Malém princi říkal: Jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. To je dítě, které přivedeme na svět, ať chceme nebo nechceme, jsme navždy zodpovědní za toto dítě, ať už se osud vyvíjí jakkoli. Dítě má právo na oba rodiče. Ale to není jeho povinnost. Je to právo na domov. Je to právo dítěte na bezpečí. Toto právo na domov a na bezpečí mu rodičem, kteří se rozejdou, svým způsobem vezmou.

Přiznávám se, že nemám zkušenost s rozchodem. Jsem přes 35 let vdaná. Vnímám ale, že mohou tak nepřekonatelné problémy, že ani ohled na malé děti nemůže ty dva spojit, nebo je vést alespoň k tomu, aby se vzájemně respektovali a dál spolu minimálně bydleli jenom proto, nikoli aby dětem skutečně ten domov sebrali, rozbourali.

Ale to nejhorší, co lze udělat dítěti ze strany rodičů je, používat je jako nástroj své pomsty.

Dítě není zmenšený člověk, dítě je individualita, osobnost, má právo na zdravý vývoj. A je v zájmu určitě dítěte, rodičů, ale i společnosti, aby takto zdravě vyrůstalo. Je tedy v zájmu a z pohledu vývojové psychologie – ten vývoj se odvíjí tak, že nejdříve je dán biologickou vazbou k matce, která ho přivede na svět, která ho porodila, k postupnému objevování světa a navazování dalších mezilidských vazeb a vztahů. Otec zde má samozřejmě velmi a velmi důležitou úlohu. I proto by rodiče měli vždycky zvažovat a povznést se nad problémy, které třeba spolu mají. Odložit svou ješitnost, sobectví a v zájmu dítěte se snažit domluvit.

Pokud tento proces socializace probíhá v souladu s tím, jak dítě postupně dozrává, s tím, že dítě pořád cítí bezpečí domova, s tím, že u malých dětí především vztah k matce – protože je to biologicky prostě dáno – a pak vyrůstá v psychicky zdravého a odolného člověka, který si věří, je také přiměřeně sebevědomý a může být tedy v životě úspěšný. Násilné zásahy, každý stres, trauma se na osobnosti dítěte samozřejmě podepisuje. Je to, jako když roste strom, na jeho letokruzích také poznáte, kdy bylo dobré období a kdy bylo období třeba sucha nebo jiné nepřízně. Na dítěti to třeba vidět není, ale na jeho osobnosti se to projevuje po celý život. A mohou to být kořeny problémů – neúspěchy ve škole, přes narušené vztahy s kamarády až po psychosomatické poruchy zdraví a problémy zařadit se do normálního života a být úspěšným v dospělosti.

Povinná střídavá péče bude nejenom zásah do nezávislého rozhodování soudů, ale také bude znamenat pro spoustu dětí trauma a stres, tedy handicap do jejich dalšího života. Střídavá péče takto formulována mimochodem nemá obdoby v žádné zemi v Evropě. Vždycky jde v Evropě o péči společnou. Pokud se jedná o rozdělení času dítěte mezi rodiče, pak je tam vždycky podmínka dohody obou rodičů. A ta podmínka je tam proto, aby právě nebylo dítě jako mezi dvěma mlýnskými kameny, to je zásadní, na tom je skutečně potřeba trvat. Představte si, jaký zmatek a stres musí zažívat dítě, když třeba tatínek hlásá džihád a maminka s dítětem chrání každého broučka, protože pro buddhistu je posvátný každý život. Použila jsem extrémní případ, ale těch případů bychom našli určitě neskonale víc i v nám bližším kulturním prostředí. Tam, kde se rodiče domluví, problém není, a tam to také každý soud již podle současné právní úpravy může řešit a střídavou péči odsouhlasit přímo. Totéž u starších dětí. Pokud si to přeje dítě nebo je to prostě obecně v jeho zájmu, protože – obecně zase dětem chybějí mužské vzory – je tedy v zájmu toho dítěte, aby se s otcem střídalo, ale je potřeba zvažovat každý případ individuálně. A znovu zdůrazňuji, to i podle současné právní úpravy lze a je to na posouzení soudu.

Kolegyně a kolegové, myslím, že musíme přiznat, že rozchod a rozvod rodičů do jisté míry je selhání vždycky jich obou, protože dítěti nedokázali zajistit klidný domov. Společnost v tomto případě musí dítě chránit, protože ono samo se bránit neumí. Pokud schválíme tento návrh tak, jak nám je v této chvíli předložen, selžeme i jako společnost vůči dětem také.

A teď ještě jak jsem avizovala repliku na to, o čem tady hovořil pan poslanec jako předkladatel. Zaprvé použil příklad Francie, respektive ještě předtím hovořil o tom, že Česká republika má daleko menší procento střídavé péče než je tomu jinde. On sám ten termín ale v českém a slovenském pojetí je spíše nedorozuměním. Snahou, která si zajistí jistou podporu, je něco jiného – aby dítě mělo přiměřený kontakt s oběma rodiči, citovou stabilitu a bezpečí a v optimálním případě zůstalo po rozchodu rodičů ve společné výchově. Konstrukce většiny zemí, které problém řeší, nepracují proto s pojmem střídavé péče, nýbrž s pojmem společné péče – joint custody – nebo sdílené péče – chef´s custody. To je samozřejmě něco jiného. Přesným synonymem pro střídavou péči není ani fyzicky vzdělaná péče – chef´s physical custody, nýbrž cílem může být rovnovážná péče, ale také nemusí. Raritní význam pojmu střídavé péče – alternating care – podtrhuje to, že v popisu právní skutečnosti v rámci EU nikde kromě České republiky vůbec není použit. Nemůžeme tedy srovnávat statistiky.

Byl zde použit příklad Francie. Ve Francii podle fundovaných informací, které mám zpracovány od europoslance Jiřího Havla, je společná péče z právního hlediska pokračující i po rozvodu, stejně jako je rodičovská odpovědnost podle právního řádu České republiky. Nejde tedy ve Francii o střídavou péči, ta může plynout jenom z dohody obou rodičů. Drtivá většina dětí v praxi žije s matkami a v případě sporu soudy preferují matky.

Možná by stálo za to ještě si říci, jak to vypadá například ve Švédsku, které je považováno za ráj otců a bývá u nás často takto prezentováno. Ve skutečnosti je ale většina švédských otců v horší pozici než otcové čeští. Důvod je ten, že většina švédských dětí, tj. 55 %, se rodí mimo manželství. V takovém případě má veškerá práva matka a otec může práv nabýt jen tehdy, pokud tomu matka před úřady přivolí. Důvod omylu o vysoké otcovské účasti Švédů je dán tím, že rozvod neřeší otázku svěření dětí do výchovy. Děti po něm zůstávají ve společné péči rodičů s tím, že jeho forma závisí na dohodě. To zdaleka neznamená střídavou péči, naopak se uvádí, že i přes právní vztah společné péče zůstává pro řadu rodičů styk s dítětem prakticky nevymahatelný a municipality, církve, politice i soudy v tomto ohledu selhávají. Každý z partnerů má právo se obrátit na soud, aby společnou péči zrušil. V takovém případě ale švédské soudy rozhodují totožně jako české a 90 % dětí přiřknou do výchovy matkám.

Kulturně nejblíže je nám asi Rakousko. Podívejme se tady na rakouskou úpravu - svobodné matky mají automaticky veškerá práva a otcové mají k dětem přístup, jen pokud matky svolí. Nedojde-li k dohodě u rozvodu, v rozhodnutí soudy obvykle svěřují děti matkám. Menší část dětí je ve společné péči, která obvykle nemá formu péče střídavé. Děti starší 14 let mají právo navrhovat úpravu péče, jejich názor musí být slyšen a mají také právo odmítnout styk s rodičem. Já k tomu musím ještě dodat, že rakouská úprava v rodinném právu, kde otec, pokud se prokáže, že je agresorem, tak v podstatě rodičovská práva přichází.

A to si myslím, že je také na zvážení, a že z pohledu zájmu dítěte je správně. Navíc tedy není pravda, tak jak jsem říkala, že by střídavá péče byla v Česku minimální proti zahraničí. Opak je pravdou.

Zdroj: ProFem, 26. 7. 2011, dostupné z : http://profem.cz/clanky/?x=2292344

Poslat emailem

Vytisknout

Nahoru

Váš email:

Email příjemce:

Vaše jméno: